Lenka

Lenka seděla na posteli, skrz prsty se dívala do rozsvíceného světla, aby zadržela slzy. Pálily ji oči, třásla se vzteky. Nebyla smutná, byla spíš naštvaná na celý svět. Jak se jí něco takového mohlo stát. Dozvěděla se o další věci, která měla něco společného s tím z ledna. V její hlavě to byl jako ztracený střípek, který zapadl do mozaiky. Už dávno kvůli tomu nemusela, a ani nechtěla, být smutná. 

Ležely na koberci, zpívaly She will be loved a zalykaly se smíchy, jak jim to nešlo. Pak si uvařily sýrovou omáčku, do které naházely kuličky vína a omáčku jedly prsty. Měly jí všude. Běhaly po zahradě, fotily neuvěřitelné fotky a smály se. Hlavně se smály. Všemu. Byl to jeden z nejhezčích dnů prázdnin.

Ruce se ovinula kolem nohou a bezděčně se usmála. Už tehdy tolik věcí přecházela, nevšímala si jich, nechtěla si jich všímat. Zakroutila nad tím hlavou. Najednou jakoby všude kolem ní byly vzpomínky. Jen jejich útržky.

Smích. Ten byl v jejich kamarádství všude. A pořád. Smály všemu.  

Teď věděla, že ta druhá není zas tak moc šťastná, jak by měla být. Ale nemohla jí pomoct, ani kdyby o to stála. Byla tisíce kilometrů daleko. Lence bylo líto, že to skončilo ze dne na dne. Že když se měly vidět na ulici, dělaly, že se nevidí, pozdravily na půl úst. A teď je pryč. 

Předtím zmizela z jejího života ze dne na den. Ale na tu změnu se dalo zvyknout. Vlastně už několik týdnů před tou hádkou si na to zvykala. 

Jenže teď, když Lenka ví, že ta druhá tu prostě není, je to mnohem divnější pocit. 

Lenka by ji už nechtěla zpátky. Měla lepší kamarádky, co by NIKDY neudělaly, to co ona. Bezmezně jim věřila. 

Jestli to čteš, nebo někdy budeš číst: Věř, že se mi po tobě stýská. Čas od času.

Klára

   Jela jsem na kole domů, cestu jsem znala zpaměti. Pustila jsem si jeden z depresivních seznamů, a zpívala si v duchu. Pomalu jsem se myšlenkami vrátila ke dnu ve škole. Projížděla jsem hodinu po hodině. Jak moc se mi líbila čeština, němčina, jak moc mě nudí angličtina, jak moc nesnášim matiku... Až pak se mé myšlenky stočily k tomu, co se stalo o přestávce...

 Stála jsem na mezischodišti, čekala na kamarádku, co odběhla pro zapomenutej svetr. Najednou jsem viděla Někoho, o kom nevím, co si myslet. Neměla jsem kam utýct. Nahoru, dolů; stejně jsem se s ním musela potkat. Zůstala jsem stát a koukala nahoru, na něj. "Když už tu stojím, jak největší blbka, tak si to aspoň užiju," řekla jsem si.
Šel sám. Zíral. "Ahoj," řekla jsem hlasitě a usmála se. Odpověděl mi "čau," tak na půl pusy. 

   Přece nesmí nikdo vědět, že zná tu divnou holku z prváku, tu Kláru, co o ní každej věděl, že se dřív kamarádila s jednou od nich. Achjo. Co si o něm měla myslet? Nechtěla si myslet nic. Uměl psát tak krásně, ale to bylo dřív. A taky tak ošklivě, a to nebylo tak moc dávno. Ale vážně, co jsem si myslela, že bude? Že mě bude zdravit? Možná by byl nejlepší naprosto normální pozdrav.

       Oběd. Viděla jsem ho sedět zády. Cukla jsem sebou. Snažila jsem se být neviditelnou. Srážka u pultu se salátem byla ... moc divná. Nechci vedět, jestli si chtěl třeba pokecat, nebo říct hlasitější "čau," každopádně jsem utekla. 

    Co to mělo být? Bylo mi z toho z divně. Dneska nevypadal ani jako vietnamec, tak jsme se mohli bavit. Nic.

     
Procházím kolem. Vím, že o mně věděl. Nic. Seděl zády, "bavil" se s kamarádem. Aha.
    
Vlastně mě překvapuje, že se o něj ještě pořád zajímám, že mi na něm pořád záleží.  



Zvlášť když mám teď někoho, o koho se můžu starat, zajímat.
Zasmála jsem se nahlas. Proč něco tady řeším. Přijela jsem domů, zahodila kolo a rozeběhla se po zahradě. Mám přece všechno. Tak, co se zabývám někým, kdo mi nic neříká, a s kým si nemám, co říct.

Přišel večer a s ním procházka po vesnici.  S někým, kdo mi za to stál. A kdo umí zamykat kolo. :-)

Delete

Mám hroznou chuť psát, už několik týdnů. Jenže vždycky zapnu word, začínám psát. A seknu se na prvních několika větách.
Je to tady zase, zapla jsem to a začala si prohlížet jiný věci. Je to jako bych si nechtěla přiznat některý věci, který dělám a nezbavím se jich. Myslím na to pořád, ale stejně se o ně nechci dělit s dalšíma lidma, i když tenhle blog stejně nikdo nečte.

V poslední době jsem se nechovala úplně tak, jak by se hodilo. Každopádně, není mi z toho úplně dobře hlavně v hlavě. Ale to se zlepší.
Chtěla bych napsat hlavně o jednom. Dřív jsem byla strašně citlivá, což jsem vlastně pořád. Jenže dřív mě rozbrečelo i pětisekundový video na youtube. Brečela jsem pořád. Jenže pak byl jeden večer, nevim vlastně pořádně co se stalo. Slyšela jsem skvělý věci. Stouplo mi sebevědomí. Jen to, že tě někdo chce, řekne ti, že jsi krásná. Dělá to strašně moc. A něco v mý hlavě se přehodilo.
Nebrečim kvůli všemu. Vlastně když jsem se včera snad po měsící rozbrečela, bylo to hrozně zvláštní. Prakticky jsem ten pocit neznala. A bylo to hrozně fajn.

Ale každá dobrá věc, má něco, co ji dokáže dokonale zlomit, odstanit. U mě je to probírání se složkama počítače, a jeho profil na facebooku. Všude jsou jeho fotky, který nemám srdce odstranit. Koukám, vzpomínám. Sklánim hlavu do dlaní. Nemám sílu se na to všechno koukat. Nejspíš ani vzpomínat.

Proč uchovávám vzpomínku na někoho, kdo mě nejspíš neměl nikdy rád? Proč, proč, proč? Je tu mnoho proč?, jak?, kdy? A pak se přede mnou objevilo tlačítko DELETE.

Smazáno. Z hlavy úplně, nevzpomenu si na něj častěji než jednou za týden. Úspěch. A abych nemusela vzpomínat s počítačem, vymazala jsem ho i odtud.
Dobrý, ne?

Pohled

Ahoj, tak už zase když se dívám na datum publikace posledního článku, dělá se mi mdlo. Přitom mám tolik myšlenek, tolik poznámek v knize.

Strávila jsem týden a několik dní mezi Američany, věřícími Američany. Čekala jsem spoustu věcí - od toho, jak námi Čechy budou pohrdat, po to, že budou přesně takoví, jací jsou ve filmech.
Naštěstí se nic z toho nestalo, a já mám skvělý americký kamarády. Přece jenom se však nějaký rozdíly najdou, a já bych je teď ráda popsala.

• Američané nechápou "naši zálibu" v alkoholu. Poznala jsem slečnu, které bude v září dvacet jedna, tudíž splní hranici proto, aby mohla pít. A ona si s rozpaky dala jednu skleničku citronového piva k obědu.
  Hrozně se mi to na jednu stranu líbí, mají to jinak nastavené než my tady. Já, když se jakožto čtrnáctiletá, chci napít/opít, sehnat si alkohol není až takový problém, když opravdu chci.
  Na druhou stranu má to i své minusy - když se za svých dvacet jedna let života ani jednou nenapijí, jak to potom vypadá, když si ve slavných jednadvaceti dají své první pivo. 
• V Čechách je to s křesťanstvím, a všeobecně náboženstvím dost špatné - asi většina Čechů jsou ateisté. Jenže tihle lidé mi ukázali, že křesťanství nemusí být jen nuda, trapné poučky, že se umí i bavit.
• Ať chtějí pracovat nebo ne, tak pracují od šestnácti - jeden školní rok je vyjde třeba na 400 tisíc českých korun. Což je trochu hodně, nezdá se vám?
• Taky si musí vydělat na auto, protože žádný MHD prostě nemají. 
• Na druhou stranu mají pořád dobrou náladu, na nic si nestěžují. A to je prostě hrozně fajn.

Tak mi přijde, že my Češi pořád tvrdíme, jak v té Americe mají super život, stokrát lepší, než my tady v Česku, že to vlastně ani není pravda. Ale oni si ten život umí udělat skvělým vlastně sami.

A taky nějaký překvapivý věci:

• Spoustě Amíků chutná český jídlo, nejenom řízky, štrůdl
• V Arkansasu nemají H&M (to mě hodně překvapilo)
• Sušenky 3BIT ochutnali poprvé až tady

A co tak pro mě znamenal ten týden s křesťany?
Překvapilo mě, jak se zamýšlejí nad otázkami, které mě taky vždycky zajímaly, ale bála jsem se na ně zeptat.
Jasně, některé názory se mi prostě úplně nelíbí, ale v jiných se s nima plně ztotožňuju.
A ke konci tohoto týdne se můj názor na to úplně změnil. A hlavně - věci, které pro mě byly důležité, ale nepotřebné a zraňovaly mě se posunuly někam pryč. A věci, které jsem potřebovala, ale vlastně o tom nevěděla, se posunuly ke mně. Změna priorit? 
V podstatě to znamená, že věci, které byly důležité, nejsou pro mě nyní ničím jiným, než jedním nepatrným čímsi.

Mám dollar!!!

Co dělat?

Chci být pryč. Události daný věci v posledních týdnech mě naprosto vysílily. Nemám sílu na to, abych se zvedla a řekla, co si doopravdy myslím. Jak to doopravdy cítím. Jak moc mi vadí, že uráží lidi, kteří nikomu nic neudělali. Hlavou se mi honí myšlenky, co bych tak ráda řekla, co bych tak ráda udělala. Ale prostě nemůžu. Nemůžu znova ohrožovat svoje postavení, protože mě by se pak nikdo nezastal. Paradox. Nejde to. I když bych moc chtěla, už prostě nemůžu.

Je to povrchní, hnusný a je mi z toho na zvracení. Mluvím tu pořád o svých vlasech. Taky se jich to týká.
Když jsem měla vlasy pod ramena, byla jsem oblíbená, což je dost subjektivní, a taky dost nespokojená. Prostě jsem se necítila jako já, jako ten člověk uvnitř.
Rozhodla jsem se se nechat ostříhat. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Najednou se ukázalo, že kluci o holku s krátkýma vlasama nestojí. A nestojí o takové kamarádky nestojí ani dlouhovlasé pipinky.
Ukázalo se, že spousta "kamarádů" žádní kamarádi nejsou.
Taky se nenechám urážet od nějaký děvky, co spí s každým. Tečka.
Už prostě nechci půjčovat sešity. Chci jít se svýma kamarádkama na kafe, nakupovat, chci si s nima popovídat o všem. A to jde jen s některýma. :-)

Možná jsem prostě moc hodná. Na všechny.
A dál to tak nejde.
Snad se to naučím.

La, la, la

Koukám, že je to hodně dlouho, co jsem naposledy psala. Nevím proč jsem nepsala. Možná nebyla nálada, možná nebylo o čem psát, a možná jsem jen k uzoufání znuděná vším, co se v okolí děje.

Přišlo to zčista jasna. Vzdala jsem se všeho po čem jsem tak dlouhou dobu toužila. Protože nejsem schopná trpět tak moc. Nejsem schopná brečet před ním. Nejsem schopná pozorovat, jak strašně hnusně se chová.
A možná právě tyhle věci rozhodly.  Jedno velký BUM.
Člověk, kterýmu hrozně věřím, a má podobný problémy jako já, mi otevřel oči. Poměrně ošklivými slovy. A já jsem za ně tak moc. Nedovolila mi zkazit si byť jen další den. Děkuju.
A možná právě tyhle věci rozhodly.

Mám úžasnou kamarádku. Není moc romanticky založená, brečet jsem ji viděla asi jen jednou. Když ji kousnul krab v moři. Je tak strašně silná, až jí to závidím. Na nic se neohlíží, všechno jí je v podstatě jedno. A v poslední době se to, jak se chová vyplatilo. Tahle moje kamarádka má úžasnýho přítele, líbání v dešti, ležení v trávě, objímání. Strašně jí to přeju. A zároveň se ptám: "CO DĚLÁM ŠPATNĚ?"
Nechci se litovat. Prostě to tak má být. Jenže kdy přijde ta doba, kdy se mi zase rozbuší srdce, jako tomu bylo loni v létě, budu sedět na houpačce a usmívat se? Kdy přijde doba ležení v trávě, doba pikniků? Možná to přijde s tímhle létem, jako bouřka. Možná to přiletí až za nějakou dobu.

Co je vlastně to "být šťastná", za čím se tu takovou dobu honím? Pro mě to v téhle době znamená, užívat si sluníčka za zavřeným oknem, mít nejlepší kamarády na světě, být přijatá na skvělou školu. Nepotřebuju k tomu vlastně nic jinýho. Je to skvělý pocit, moct si říct "je tu skvěle," a sedět na žebříku a trhat třešně.

Nostalgie dneska ke mně taky přišla. Jenže já už tomuhle pocitu nechci dávat nic víc, nechci jít čokoládu ze začarovaný skříňky. Skončily jsme. 

 Jsem šťastná.





Jsem strašně unavená od lidí, co mají neustále deprese, nejsou s něčím spokojeni. Já už taková nechci být, a snad už nějakou dobu nejsem. 
Prosím, važte si toho, co máte, jak skvěle se máte.
Smějte se. Hledejte ve všem pozitiva.
Je léto.
Buďme šťastní všichni.
:-)

Lavička v parku

Vždycky jsem lavičku považovala za pouhou lavičku. Kus dřeva, na který prší, sněží, ale i praží slunce. Také si na ni sedají nejrůznější lidé. A tím se dostáváme k tomu, o čem bych chtěla psát.

Existuje nějaký vzorec, podle kterého si lidé sedají na lavičku v parku? Něco, co určuje, že na téhle lavičce budou sedět šťastní lidé, a tamhle na té zase budou sedět jen nešťastní? Ne. Nic takého podle mě neexistuje.

Někteří jsou chudí, někteří bohatí. Někteří smutní, unavení, jiní zase šťastní a zamilovaní. Na lavičku si sedá bezdomovec, který se na ní chce třeba vyspat, také si na ní sedá maminka s malým dítětem, které jí třeba rohlík. Může její služby využít i dívka, která čeká na svou kamarádku. Stará paní, která nemůže dál, jak je unavená. Pán, který venčí svého psa. Ti všichni mohou využít služeb staré obětavé lavičky.

Když si sedám na lavičku vždycky podle něčeho vybírám. Podle toho na jakém místě stojí, nebo jestli je čistá. Na „svou“ lavičku si pak chodím sedat ještě dlouho poté, co si na ní sednu poprvé.

Určitě si říkáte, že tito lidé spolu nemají zdaleka nic společného. Každý je jiný. Ti lidé mají své sny, své přátele. Svůj život. Ale opak je pravdou. Ti lidé mají společného mnoho. Každý z nich má nějaký problém, nějakou starost, ale i radost. Tito lidé, aniž by se znali, jsou spojeni obyčejnou dřevěnou lavicí v parku. Nevědí o tom, jak jsou spojeni. A nejspíš se to nikdy nedozví. Vždycky si budou sedat na tu lavičku, kterou mají z nějakého důvodu rádi. Třeba z toho, že na ni tak krásně svítí slunce, nebo protože je blízko zastávky.

Ti lidé tam budou přicházet, budou odcházet. Navštíví svou lavičku každý den, nebo jednou za měsíc. Ale vždycky budou s lavičkou spojeni.